Vzacna navsteva
Leden 1997
Musím předeslat, že s Dášou ještě Veškrnovou jsem se seznámila na německé ambasádě v roce 1987, kdy mi bylo nabídnuto stipendium a pobyt v Německu v GT Institutu s kurzem němčiny na dva měsíce a Dáše se přihodilo totéž.
Na uvítacím rautu jsem neznala nikoho, jen ji, a to ještě jen z filmů a televize. Byla okouzlující, plná života s nevšedním šarmem, hned jsem si ji zamilovala. Osmělila jsem se a daly jsme se do řeči. Ona jela do Berlína, já do Rothenburku ob d. Tauber. Byla tam se s svým přítelem Jiřím. Od té doby jsme se sporadicky stýkaly. Dokonce jsem chodila i k ní domů, oblíbila jsem si její dceru Ninu, znala pejsky. Čas běžel a Dáša se stala paní presidentovou. Stále jsem ji měla ráda, vídaly jsme se málo, jen na občasných akcích a jednou jsem si dovolila ji poslat pozvánku na výstavu. Vystavovala jsem v Úřadu pro jadernou bezpečnost na Senovážném náměstí a já jsem už při pozvání věděla, že čas paní presidentové je rozplánován do nejmenších detailů na hodně dopředu a že s největší pravděpodobností nepřijme moje pozvání.
Na uvítacím rautu jsem neznala nikoho, jen ji, a to ještě jen z filmů a televize. Byla okouzlující, plná života s nevšedním šarmem, hned jsem si ji zamilovala. Osmělila jsem se a daly jsme se do řeči. Ona jela do Berlína, já do Rothenburku ob d. Tauber. Byla tam se s svým přítelem Jiřím. Od té doby jsme se sporadicky stýkaly. Dokonce jsem chodila i k ní domů, oblíbila jsem si její dceru Ninu, znala pejsky. Čas běžel a Dáša se stala paní presidentovou. Stále jsem ji měla ráda, vídaly jsme se málo, jen na občasných akcích a jednou jsem si dovolila ji poslat pozvánku na výstavu. Vystavovala jsem v Úřadu pro jadernou bezpečnost na Senovážném náměstí a já jsem už při pozvání věděla, že čas paní presidentové je rozplánován do nejmenších detailů na hodně dopředu a že s největší pravděpodobností nepřijme moje pozvání.
Ráno jsem vstala a v klidu snídám, když tu mi povídá můj muž:“Máš na záznamníku vzkaz. “Byla to Dáša a mile mi sdělovala, že zítra, což je dnes! ! ! ! ! ! Vzkaz byl od včera – navštíví s panem presidentem Havlem, mojí výstavu obrazů. Ježiši Kriste! Zavalila mě veliká radost. Ta moje hodná Dáša, nezapomněla, chce mi udělat radost!
Dopoledne jsem jaksi přežila a kolem druhé hodiny jsme se synem, který mi dělá šofera i s fotografem dohromady, dorazili na výstavu.
V Úřadu pro jadernou bezpečnost, kam jsem hned po ránu zavolala, už bylo všechno v pozoru. Uklízečky leštily zábradlí, zrcadla i nábytek. Šéf úřadu udílel poslední instrukce. Dorazil i Jiří Peca s kterým jsem vystavovala. Kamarád malíř Valenta stále opakoval“Přítelkyně z nejvyšších kruhů…“Objevil se i básník Jaroslav Holoubek. Lidí tak akorát.
Náměstí bylo uzavřeno dopravě, na střechách domů se daly tušit slídivé oči. Přesně na minutu zastavila před vchodem do úřadu řada automobilů. Vyskočili ostří hoši a obhlídli okolí.
A už vystupovala Dáša a za ní pan president. Přicházel velký a silný okamžik mého života. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje tréma, na mně bylo uvítání. Pan president se usmíval a Dáša, krásná jako vždy mi dala pusu. Zazněl můj roztřesený hlas: „To jste mi udělali radost. “V duchu mě napadlo, co když se jim moje obrazy nebudou líbit!
Vyprávěla jsem, kde jsem který motiv malovala, že mám ráda krajinu a obzvlášť v Posázaví. Z Pecových obrazů Dášu hned zaujal obraz Národního divadla. Pan president si obrazy vlídně prohlížel a působil na mě dojmem, že je člověk milý a předobrý. Zajímal se i o renovaci domu, kde je výstava umístěna. Když si prohlížel opravený dřevěný strop, tak jsme s Dášou právě domlouvaly svatbu její boxerky Sugr mojeho krasavce Dennyho. Myšlenka mě nadchla a když padl dotaz na věk psa, pro jistotu jsem mu rok ubrala.
Vyprávěla jsem, kde jsem který motiv malovala, že mám ráda krajinu a obzvlášť v Posázaví. Z Pecových obrazů Dášu hned zaujal obraz Národního divadla. Pan president si obrazy vlídně prohlížel a působil na mě dojmem, že je člověk milý a předobrý. Zajímal se i o renovaci domu, kde je výstava umístěna. Když si prohlížel opravený dřevěný strop, tak jsme s Dášou právě domlouvaly svatbu její boxerky Sugr mojeho krasavce Dennyho. Myšlenka mě nadchla a když padl dotaz na věk psa, pro jistotu jsem mu rok ubrala.
Návštěva se chýlila ke konci, připraveného občerstvení se nikdo ani nedotkl, jenom Dáša mě požádala o sklenici vody, o kterou se rozdělila s panem Havlem. Tu jsem si později schovala na památku.
Rozloučili jsme se a já si uvědomila jak moc jsem po celou dobu brebentila a nikoho nepustila ke slovu. Rozloučení, nasedli do aut, já na schodech s Holoubkem, usmíváme se, máváme a já posílám poslední vzdušnou pusu.
Díky Dášo!
Díky Dášo!