Vystava JAPONSKO
Autorská výstava obrazů v Japonsku v roce 1999.
Po téměř dvacetileté spolupráci s galerií Towo Art Center jsem dostala nabídku vystavit v Tokiu na 80 obrazů a zároveň pozvání do Japonska na 22 dnů. Japonci jsou vždy precizní a měli pro mě připravený program na každičký den. Byla vždy vernisáž a potom pár dnů výlety po památkách a městech. Musím se přiznat, že jsem s sebou vzala manžela, chtěla jsem se s ním o krásný zážitek rozdělit.
Bydleli jsme v mrakodrapu 35 pater, stavěným tak, aby odolal zemětřesení – v bytě na japonské poměry rozlehlém 3 + 1 s dvěma lodžiemi. U vchodu byl vrátný, zdravil a vítal a hrála tam krásná hudba a tryskal vodotrysk.
Z měst jsme poznali Tokio – čisté město s ukázněnými lidmi, třída Ginza s drahými obchody.
Moderní mrakodrapy a vedle nich nízké staré domečky, kde ze dveří vidíte až do ložnice a zahrádku nahrazuje malá bonsai v květináči. Boty pečlivě seřazené vedle vchodu.
Protože byla druhá polovina září, bylo alespoň pro nás hrozné vedro a vlhko 38 stupňů C.
Prochodili jsme řadu památek, mořské akvárium, chrámy, hospůdky.
Že jsme v Japonsku, jsem měla již brzy pocítit na vlastní kůži. Je to země, kde žena chodí tři kroky za manželem a nemluví, jestliže povídá on. Zažila jsem, kdy při naší návštěvě paní domu nepromluvila vůbec, a když mluvil manžel – jen souhlasně přikyvovala. Po příjezdu mi pan Hirasawa – ředitel galerie sdělil, že dostanu diety. Hurrrá! Bylo to něco kolem našich 30 000,- to se vždycky hodí. Pan Hirasawa vyplatil obnos na stůl a pak se otočil na mého manžela, aby podpisem potvrdil příjem peněz!!! Zůstala jsem paf, když je žena s manželem – je skoro nesvéprávná. Můj muž to opravdu podepsal a já zastrčila peníze do portmonky se smíšenými pocity.
Výstava mých obrazů vypadala krásně. Prostorná výstavní síň ISETAN SHINJUKU, přišli i návštěvníci, potkávala jsem plakáty, které na ni zvaly – bylo pozváno i několik galeristů. Někteří sběratelé, kteří měli moje obrazy už několik let mě přišli pozdravit a vyfotit se se mnou. Stoly se prohýbaly pod vínem a občerstvením. Za překladatele – Japonci se pořád na něco ptali o obrazech – jsem měla šikovného Petra Holého, který pobýval v Japonsku již několik let na škole a japonsky uměl líp jak česky. Měla jsem vystaveno něco kolem 80 obrazů.
Procházeli jsme se s Petrem, popíjeli vínko a sem tam nás některý milovník umění zastavil, aby se zeptal – co je to nebo ono na obraze. Vyprávěla jsem o tom, jak chodím malovat do plenéru a že toto je moje zahrada a to byla moje kytice k narozeninám…. a čí jsou ty brýle v zátiší. A Petr překládal a překládal a potom se s ním jedna Japonka bavila o jednom z obrazů. Byla jsem zvědavá nač se ptá a on jen řekl, já už jsem si něco vymyslel. Byla s ním báječná spolupráce. Taky na výstavu přivedl Japonku, kterou si chtěl vzít za ženu.
Prodali jsme s Petrem asi 27 obrázků.
Památky se mi v Japonsku moc líbily, viděli jsme vše zajímavé v Tokiu, zajeli jsme schinkanzenem – úžasným vláčkem, kterým se přepravují z 95% muži do Kjota. V Naře jsme viděli jelínky Siko, opravdu volně chodí po ulici a hlavně se naučili žebrat. Když jim nic nedáte, jsou až agresivní a trkají.
Jokohama, jako přístav na mě udělala velký dojem. Velké krásné město plné milých lidiček.
Velikou radostí pro mě v Japonsku bylo jídlo. Velice chutné, čerstvé a na každém rohu. Náš pan galerista Hirasawa mi chtěl projevit úctu a objednal mi opravdu, opravdu čerstvou rybu. Když mi ji předložili zjistila jsem ke své hrůze, že ryba je sice zčásti naporcovaná, ale že d ý c h á !!!!Vzrušeně jsem to sdělila galeristovi, ale on pyšně odvětil – ano, je opravdu čerstvá a tluče jí srdce! Chudinka, nemohla jsem se jí ani dotknout a tak ji snědl pan galerista s mým manželem, který podotkl, že válka s Japonci nemohla být žádná legrace.
Tři týdny utekly jako voda a pomalu se blížil den odjezdu. Ještě poslední den proběhla vernisáž kolem páté hodiny. Slibovala jsem si, že z vernisáže rovnou půjdu koupit nějaké dárky pro děti a přátelé domů a už jsem i věděla kam. V kapse mě hřály diety a moje kapesné – pěkná sumička a tak se mi zachtělo utrácet. Jeli jsme právě z výstavy po schodech v metru a s p. Hirasawou mířili do ulic. Můj muž na schodech jel s galeristou a aniž by se mě zeptal co chci já – oznámil mi, že se s Hirasawou dohodli, že půjdeme na pivo do nejvyššího mrakodrapu v Tokiu – zkoprněla jsem – a mám po nákupech a dárkách!!! Otočila jsem se na schodech nahoru, kde jeli ti dva a hodila jsem tam tím směrem pohled naštvaný ženský – pan Hirasawa sebou znatelně trhnul.
Na Japonsko budu vždy ráda vzpomínat. Je to moje země zaslíbená. Mám tam mezi sběrateli hodně obrazů a posílám tam další. Líbí se mi i jejich pověry – jako třeba, že žlutá kytice přináší štěstí – a tak se snažím malovat hodně veselých hlavně žlutých kytic.
Bydleli jsme v mrakodrapu 35 pater, stavěným tak, aby odolal zemětřesení – v bytě na japonské poměry rozlehlém 3 + 1 s dvěma lodžiemi. U vchodu byl vrátný, zdravil a vítal a hrála tam krásná hudba a tryskal vodotrysk.
Z měst jsme poznali Tokio – čisté město s ukázněnými lidmi, třída Ginza s drahými obchody.
Moderní mrakodrapy a vedle nich nízké staré domečky, kde ze dveří vidíte až do ložnice a zahrádku nahrazuje malá bonsai v květináči. Boty pečlivě seřazené vedle vchodu.
Protože byla druhá polovina září, bylo alespoň pro nás hrozné vedro a vlhko 38 stupňů C.
Prochodili jsme řadu památek, mořské akvárium, chrámy, hospůdky.
Že jsme v Japonsku, jsem měla již brzy pocítit na vlastní kůži. Je to země, kde žena chodí tři kroky za manželem a nemluví, jestliže povídá on. Zažila jsem, kdy při naší návštěvě paní domu nepromluvila vůbec, a když mluvil manžel – jen souhlasně přikyvovala. Po příjezdu mi pan Hirasawa – ředitel galerie sdělil, že dostanu diety. Hurrrá! Bylo to něco kolem našich 30 000,- to se vždycky hodí. Pan Hirasawa vyplatil obnos na stůl a pak se otočil na mého manžela, aby podpisem potvrdil příjem peněz!!! Zůstala jsem paf, když je žena s manželem – je skoro nesvéprávná. Můj muž to opravdu podepsal a já zastrčila peníze do portmonky se smíšenými pocity.
Výstava mých obrazů vypadala krásně. Prostorná výstavní síň ISETAN SHINJUKU, přišli i návštěvníci, potkávala jsem plakáty, které na ni zvaly – bylo pozváno i několik galeristů. Někteří sběratelé, kteří měli moje obrazy už několik let mě přišli pozdravit a vyfotit se se mnou. Stoly se prohýbaly pod vínem a občerstvením. Za překladatele – Japonci se pořád na něco ptali o obrazech – jsem měla šikovného Petra Holého, který pobýval v Japonsku již několik let na škole a japonsky uměl líp jak česky. Měla jsem vystaveno něco kolem 80 obrazů.
Procházeli jsme se s Petrem, popíjeli vínko a sem tam nás některý milovník umění zastavil, aby se zeptal – co je to nebo ono na obraze. Vyprávěla jsem o tom, jak chodím malovat do plenéru a že toto je moje zahrada a to byla moje kytice k narozeninám…. a čí jsou ty brýle v zátiší. A Petr překládal a překládal a potom se s ním jedna Japonka bavila o jednom z obrazů. Byla jsem zvědavá nač se ptá a on jen řekl, já už jsem si něco vymyslel. Byla s ním báječná spolupráce. Taky na výstavu přivedl Japonku, kterou si chtěl vzít za ženu.
Prodali jsme s Petrem asi 27 obrázků.
Památky se mi v Japonsku moc líbily, viděli jsme vše zajímavé v Tokiu, zajeli jsme schinkanzenem – úžasným vláčkem, kterým se přepravují z 95% muži do Kjota. V Naře jsme viděli jelínky Siko, opravdu volně chodí po ulici a hlavně se naučili žebrat. Když jim nic nedáte, jsou až agresivní a trkají.
Jokohama, jako přístav na mě udělala velký dojem. Velké krásné město plné milých lidiček.
Velikou radostí pro mě v Japonsku bylo jídlo. Velice chutné, čerstvé a na každém rohu. Náš pan galerista Hirasawa mi chtěl projevit úctu a objednal mi opravdu, opravdu čerstvou rybu. Když mi ji předložili zjistila jsem ke své hrůze, že ryba je sice zčásti naporcovaná, ale že d ý c h á !!!!Vzrušeně jsem to sdělila galeristovi, ale on pyšně odvětil – ano, je opravdu čerstvá a tluče jí srdce! Chudinka, nemohla jsem se jí ani dotknout a tak ji snědl pan galerista s mým manželem, který podotkl, že válka s Japonci nemohla být žádná legrace.
Tři týdny utekly jako voda a pomalu se blížil den odjezdu. Ještě poslední den proběhla vernisáž kolem páté hodiny. Slibovala jsem si, že z vernisáže rovnou půjdu koupit nějaké dárky pro děti a přátelé domů a už jsem i věděla kam. V kapse mě hřály diety a moje kapesné – pěkná sumička a tak se mi zachtělo utrácet. Jeli jsme právě z výstavy po schodech v metru a s p. Hirasawou mířili do ulic. Můj muž na schodech jel s galeristou a aniž by se mě zeptal co chci já – oznámil mi, že se s Hirasawou dohodli, že půjdeme na pivo do nejvyššího mrakodrapu v Tokiu – zkoprněla jsem – a mám po nákupech a dárkách!!! Otočila jsem se na schodech nahoru, kde jeli ti dva a hodila jsem tam tím směrem pohled naštvaný ženský – pan Hirasawa sebou znatelně trhnul.
Na Japonsko budu vždy ráda vzpomínat. Je to moje země zaslíbená. Mám tam mezi sběrateli hodně obrazů a posílám tam další. Líbí se mi i jejich pověry – jako třeba, že žlutá kytice přináší štěstí – a tak se snažím malovat hodně veselých hlavně žlutých kytic.