Vystava JAPONSKO 2010

Po deseti letech jsem opět nasedla na letadlo a letěla předlouhých 13 hodin do Japonska.

Tokio mi připadalo ještě čistší, barevnější a vlídnější nežli zůstalo v mých vzpomínkách. Lidé na ulici se na vás usmívají. Všude vládne slovo – Arigato gozaimas – děkuji.

Na to, že byl leden kvetly v parku narcisy a dokonce na stromech mezi domy visely zralé pomeranče. Bylo 10 stupňů a všechno mi připomínalo naše jaro. Předchozí galerista Kenji Hirasawa mě pozval na setkání svých spolužáků, kde se mimo jiné oslavovali i mé narozeniny s ohromným dortem a přátelé se mě ptali: „Co dělá paní Věra Čáslavská a pan Václav Havel?“ Musela jsem slíbit, že je budu pozdravovat.

V Tokiu probíhala moje výstava obrazů v Galerii obchodního domu Isetan.Výstavu  připravili moji noví galeristé pan Akira Noguschi a Hiroši Yasuda velmi zajímavě.Použili úplně nové rámy, ve kterých přiznali, že jsou obrazy namalované na deskách a ne na plátně.Obrazy měly závratné ceny, přesto se jich prodalo první týden třináct a moji galeristé byli spokojeni.

Jeden večer jsem navštívila divadlo Kabuki.Udělalo na mě veliký dojem, jako něco velmi, velmi japonského. Herci, výprava, kostými vše úžasné. Herci pouze muži. Představení trvalo přes šest hodin. Vedle nás v hledišti seděla pravá gejša, doprovázela bohatého podnikatele. Byla velmi krásná.

Další odpoledne jsem dostala lístky na Sumo. Miluji Sumo. Právě vrcholil národní turnaj.Nejlepší z nejlepších. Hlediště bylo plné a všichni něco jedli.Vydržet v „postýlce“ na skrčených nohách 6 hodin bylo velice obtížné. Zápasníci bojovali s plným nasazením a bylo nač koukat.Průměrná váha 130 kilo. Trochu mě zklamalo, že vyhrál Mongol.

Největší dojem na mě udělaly tokijské zahrady. Borovice a azalky.I několik století staré, opečovávané. Stromy, voda, kameny. Kamené lucerny zakomponované do přírody s velkým citem.Všude japonská čistota. Místa na uvolnění a meditaci.

V polovině mého pobytu přijela za mnou moje dcera Lucie. Přivítali jsme jí  rybí hostinou.

A Šinkanzenem jsme odjeli do Kjota. Navštívili jsme zahrady a spoustu památek – Šogunův palác, Zlatý pavilon a další. Zajeli jsme do starého japonského domu, kde jsme si namalovali draka na kimono. V Naře jsou jelínci volně se pohybující po ulicích snad ještě drzejší nežli si je pamatuji od minule.

Za dva dny jsem v Kobe  v Galerii obchodního domu Dagmaru otvírala výstavu obrazů.

Kobe je nádherný přístav. Mají tam památník na zemětřesení v roce 1995 – kus nábřeží zůstalo neopraveno. Člověku zatrne. A opět nás Šinkanzen odvezl zpátky do Tokia.

Tam moje cesta po Japonsku skončila a já se ráda vracela do Prahy.

 Ještě jsem objevila zajímavou věc – Japonci milují Francii a vše francouzské. Obrazy, hudbu, památky. Alespoň jednou za rok musí zajet třeba i jen na týden do Francie. Hiroši-san tam byl vloni se svojí 84 letou matkou a její kamarádkou.

Chtěla bych poděkovat Hirošimu-san, který se po celou dobu o mě vzorně staral a s ostatními zaměstnanci firmy Towo Art Center inc. mi připravili nádhernou oslavu mých  narozenin. Pan majitel firmy Akira-san  mi splnil přání oslavit  60.narozeniny v Japonsku. Myslím, že mám ty nejhodnější galeristy na světě.