Prvni krok

Od nejútlejšího věku mě pronásledovala touha pomalovat kdejaký papír. Ve školní lavici jsem často byla peskována od svých učitelů právě pro věčné malování pod lavicí. Neviděli rádi, malovala-li jsem při jejich výkladech.Ale mě se právě takto nejlépe poslouchalo.
Vzpomínám co nástěnek mi vyšlo z rukou. Kolik hodin jsem strávila vymýšlením témat a vystřihováním fotografií z novin. Bylo kreseb nepočítaně, co si odnesli moji spolužáci domů. V deváté třídě jsem se rozhodovala, mám-li jít na nějakou výtvarnou školu, ale vzhledem k mému průměrnému prospěchu a špatné finanční situaci mojí rodiny jsem se šla vyučit prodavačkou. Vyučila jsem se v řeznictví. Za rok jsem odešla od pultu do kanceláře k závodu Škoda Plzeň. A tímto se dostávám k přítomnosti. Na kreslení a malování jsem nezapomněla.

Dlouho jsem seděla před telefonem. Rozhodovala jsem se.Ale k čemu vlastně? Nedokázala jsem si odpovědět. Ten člověk mě neuvěřitelně lákal svým charizmem, tolik jsem si přála si s ním popovídat.Přiblížit se mu.Telefon mlčky vyčkával rozkazu.Telefonní číslo jsem již dávno znala.Číslice mi vířily hlavou.Konečně odvaha zvítězila a já vytáčela cifru.Napětí mě šimralo v krku.Tón chvilku vyzváněl. Potom se ozvalo:“Dan Richter…“ moment jsem nedokázala promluvit.Hlas mi byl neznámý, cizí.Zněl vrčivě, nepřívětivě.Na moment se mě zmocnila panika.
„Halo, prosím vás…“ slova mi nešla z hrdla staženého očekáváním.
„Tam je Dan Richter?“
„Ano!!“ ostrá odpověď.
„Víte,“ zalykala jsem se „vy mě neznáte, ale já vás ano.Několikrát jsme se potkali ve městě, jednou v Díle a taky u Rámovny.Nevím, jestli se pamatujete, ale díval jste se na mě…nevím, asi je to ode mě drzost…..promiňte..“
„Ánoooo…pamatuji se“ odpověděl hlas živěji „však to není tak dávno!!
Ze srdce mi spadl obrovský balvan.
„Víte, já taky maluji, tedy pokouším se o něco takového a nemám si s kým o tom popovídat…“
„Opravdu, tak přineste něco, rád se na vaše práce podívám.“
Připadalo mi, že ho jistě zdržuji, že jistě již pospíchá.
„Tak kdy bych mohla přijít???...jestli vás nebudu obtěžovat…“
„Nebudete, přijďte ve čtvrtek ve čtyři hodiny.“
„Nashledanou.“ Položila jsem telefon a srdce mi skákalo radostí.


NEPOVEDENÁ  NÁVŠTĚVA

Ve čtvrtek jsem se nemohla dočkat odpoledne.Doma jsem si připravila všechny v úvahu přicházející  kresby, moc nadšena jsem z nich nebyla.Připadaly mi ubohoučké.Vše jsem svázala do desek a čekala na konec pracovní doby.V půl čtvrté jsem již uháněla do města.V ulici Růžový palouček jsem zpomalila a hledala dům číslo 14. Číslice v průčelí mi připadala posvátná.Ve čtvrtém patře jsem našla dveře a jmenovku – Dan Richter -.
Nejprve jsem se vydýchala a potom jsem se zatajeným dechem zazvonila….crrrrrrrrr..crrrrrrr…očekávala jsem kroky, alespoň nějaký zvuk, ale nic…zdálo se mi to neuvěřitelné.Zkusila jsem zvonek znova.Crrrrrrrrr………nic.Nic!Moje dobrá nálada byla v tahu.Zklamáním se mi protáhl obličej.
V tom momentě zastavil výtah.Vystoupila z něho žena středního věku.Tmavovláska.Zřejmě jí mě bylo líto.Zeptala se:
„Vy jdete k nám?“
„…Ano…jdu za panem Richterem…ale on asi není doma…zvonila jsem, nikdo neotvírá…“
„Já se podívám.“sbírala tašky ze země.Pomáhala jsem jí.Tak to je paní doktorka Richterová!!Odemkla, proběhla byt.
„Tak manžel bohužel není doma…“Otočila jsem se a pomalu odcházela.
„To nevadí, přijdu jindy…nezlobte se, že jsem vás vyrušila.“
„Nezlobím se, nashledanou.“
Dveře za mnou zapadly.Pomalu jsem kráčela ze schodů, v hrdle jsem měla pocit zklamání.

       -                  -                -

Za několik dnů jsem neodolala a zavolala jsem známé číslo 28478…
Bylo několik minut po sedmé.
„Dan Richter…“ hlas byl chraptivý, nepříjemný, jako kdyby opravdu právě vstal.
Krátce jsem vysvětlila proč volám, že jsem ho nezastihla a on mi nabídl nový termín, zároveň se omlouvaje za svoji nepřítomnost doma.


NÁVŠTĚVA

Nová schůzka byla sjednána na půl šestou.Znovu jsem spěchala už známou ulicí.Drželo se mě jakési roztřesené očekávání.Zkušenost z prvního neúspěchu mi zabraňovala se těšit.Hlavou mi vířily všelijaké představy.Vybájená postava malíře se mi mihala před očima.Stoupala jsem do schodů.A již jsem stanula ve čtvrtém patře.Co když nebude zase doma? Potom sem již nikdy nepůjdu.
Krátce jsem dvakrát zazvonila…….
Tentokrát se ozval za dveřmi šramot.Po chvíli se otevřely a za nimi stál malíř Dan Richter.
Můj první pohled byl dlouhý a zkoumavý.Zjistila jsem, že ve dveřích stojí mě docela neznámý člověk.Moje vzpomínka byla zcela jiná.Tak především mě zarazilo, že má vousy.Pak v mých představách byl o patnáct let mladší….
Skutečný Dan Richter byl asi čtyřicetiletý, ale možná i mladší, podsadité postavy s objemným pasem, tmavohnědé vlasy mu padaly na límec.Hezké ruce, prozrazující jemností jeho um, hlubší příjemný hlas zněl mile, ale oči…krásné, mladistvý lesk prozrazoval stejné srdce.Šedozvláštní barva upoutávala moje oči.Pohled milý, ba něžný.Vlastní tvar obličeje ukrývaly vousy.Nestačila jsem vůbec registrovat jeho výraz při prvním pohledu na mě.Následovalo formální uvítání, při kterém mi pomáhal z kabátu.Pomalu jsem nabírala dech.
Tak to je Dan Richter…představovala jsem si ho jak maluje.Vybavovaly se mi jeho kresby z výstavy.List papíru po 600,- ilustrace k pohádkám, já jsem si vydělávala 1.000,- hrubého měsíčně.
„Máte s sebou ty výkresy?“ vyrušil mě pan Richter.
„Ano… ale… já bych je raději….vy tady máte takové krásné obrazy.“
„Rád bych je viděl hned!..“ to byl rozkaz, začala jsem vybalovat desky.Připadalo mi absurdní vytahovat tady v pokoji plném krajinek, zátiší a portrétů svoje zapatlané malůvky.Na stěnách se vykazoval vyzrálý, velmi dobrý malíř.Vážila jsem v rukách desky a myslila si, co tomu asi řekne.Spíš co si pomyslí.Pomalu jsem rozvazovala tkaničku.Trpělivě mě pobízel.Vytahovala jsem jednu čtvrtku po druhé a raději jsem se na ně ani nedívala. Zato pan Richter si kresby pečlivě prohlížel, podle výrazu obličeje se mu zdály zajímavé.
Z vedlejšího pokoje přišla paní Richterová.Na chvilku zdvihl oči od kreseb, aby nás představil a zjistil, co chceme pít.Řekly jsme obě zároveň, že se už známe od minule.Sedla si ke stolu naproti mně a po celou dobu skoro nemluvila.Kresby přelétla letmo.
Pan Richter se zahleděl do kreseb, jako by ho velice zaujaly.
„Není to špatné…“
Omluvně jsem se zasmála.Styděla jsem se.Napadlo mi, zda si ze mě netropí žerty.
„Opravdu v tom něco je.Toto není zatím na výstavu, ale za takové dva roky…
No, mohu opovědně říci a já se málokdy mýlím, že máte talent.Za tímto“ ukázal na rozhozené kresby“řekl bych je schovaný malíř.“
Rukou si podpíral bradu, lehce rozkročen.Očima neustále jezdil po kresbách.Z jeho slov mě polil nach.Nevěděla jsem, jak se zachovat, tato situace mi byla zcela neznámá.
Jeho žena si šla taktně obrázky prohlédnout.Zřejmě ze slušnosti, ale nevypadalo to nijak strojeně.Pořád ještě stál nad kresbami.Chvílemi jsem si myslela, jestli jenom tak nedělá, že se dívá.Přerušil moje myšlenky otázkou:
„Kolik je vám let?“
„Dvacet.“odpověděla jsem a tvář mi hořela.Ovzduší se pro mě naplnilo omamným kouzlem.
„Jaké máte školy?“
Tato otázka byla pro mě velmi nepříjemnou.Zdálo se mi jako by měla zahnat moje štěstí.Potichu jsem řekla:
„Žádné.“
Potom jsem mu podrobně vypravovala, jak jsem se chystala na UMPRUM a můj dřívější zaměstnavatel mě nedoporučil.Vyprávěla jsem o dennodenních návštěvách knihovny a hodinách kreslení u ak.malíře Ladislava Lapáčka.Poslouchal pozorně.Očima jezdil po mých pracech.Po mém vykládání řekl:
„No, na našich školách byste se stejně nic nenaučila.Jsou tam nyní učitelé šestého až sedmého stupně.“Chvíli se odmlčel a potom dívaje se na svoji ženu dokončil:
„Víte, já jsem se již tisíckrát zařekl, že nebudu učit nikoho malovat….“ Krátce se zasmál.“..tisíckrát!“
Se zatajeným dechem jsem poslouchala to, co následovalo.Vždyť já nikdy nepomyslela, já bych si ani netroufla doufat a slov, která následovala bych se byla nikdy nenadála.
„A l e  j e s t l i  c h c e t e , ale musela byste opravdu chtít a musela byste mě na slovo poslouchat,  b u d u  v á s  u č i t  m a l o v a t !!!“
A bylo to na světě! Připadalo mi vše jako blesk z čistého nebe.Oči mi zasvítily a do tváře se mi znovu nahnala červeň.Nevěděla jsem, zdali je to z vína, nebo z rozrušení.
„Musela byste mít o věc ale skutečně zájem a musela byste mi slíbit, že mě budete ale opravdu poslouchat.A taky, že se budete učit.!“
Ach co bych neslíbila, všechno na světě!Vždyť jenom tak se mohu něco naučit.Celý svět se se mnou zatočil.
„Právě začne kurs malování.V Litoměřicích bydlí malíř Václav Rykr, který kurz povede.Je to na čtrnáct dní, já tam budu taky.Výhodou toho je, že se maluje od rána do večera.Kdybyste chtěla, dal bych vám adresu, napsala byste si o přihlášku.Další bych zařídil sám, chcete-li…“
Bylo na mě toho štěstí nějak moc.Koktala jsem slova díků:
„Ano, ano a jak ráda…o tom se mi nikdy nesnilo.“
Jeho milé a něžné oči se na mě vlídně dívaly.Bylo mi tak báječně.
Paní Richterová se zavrtěla na své židli a otočila se k mužovi.
„Já bych šla…“
„Ne, půjdu s tebou!“ Víte, otočil se ke mně, máme nemocného synovečka, tak se na něho musíme podívat.“Tak se nezlobte, že jsem se vám dnes nemohl tolik věnovat.“
„Taky půjdu a kdy byste měl čas na mě?“
„Mě se to hodí raději odpoledne, moment, podívám se do kalendáře.“
Obcházela jsem stěny a prohlížela si jeho obrazy.Byly krásné, překvapivě se mu podobaly.Malé i větší.Upoutal mě největší z obrazů.Jmenoval se Vyznamenání.Obraz silný svým obsahem.
Rozloučila jsem se a pomalu kráčela domů.Šla jsem jako ve snách.Pomalu, nespěchala jsem, byla jsem ráda se svým štěstím sama.Ten muž se přinejmenším zasloužil o jeden z nejšťastnějších dnů mého života, na který budu do nejdelší smrti vzpomínat.
Svět mi připadal malý.A tak lehko mi bylo žít.Vše jako by mělo jít snadno.
Svoji budoucnost jsem držela na své dlani.