O me
Zdeňka Holejšovská
narozena 16.1.1950 v Ústí nad Labem – Střekov
Malovala jsem úplně od mala, kam sahají moje vzpomínky a už tenkrát jsem tvorbu pojala umělecky. Začala jsem kreslit a jakmile se někdo zeptal: co to bude? Odpovídala jsem skoro vždy: ještě nevím. A i dnes sice začínám obraz s určitým záměrem, ale je to tak, když jej dokončím, tvrdím – povedl se, ale je to náhoda. Prostě pracuji na něm, dokud mě neuspokojí a ve chvíli, kdy nevím, co na něm zlepšit, je hotový.
Jinak ještě bych ráda podotkla, že matematika mě děsila, fyziku jsem nikdy nepochopila a chemie byla ve škole pro mě španělskou vesnicí. Když k tomu přidáme, že nemám ani hudební sluch – vychází,že jsem mohla jen malovat.
Navštěvovala jsem celou školní docházku Lidovou školu umění, před dvacátým rokem jsem chodila k malíři Danu Richterovi – učila jsem se kreslit a obdivovala u něho „doopravdické obrazy“ a v pětadvaceti jsem jezdila do plenéru s ak. malířem Leopoldem Musilem. On byl v plenéru opravdová jednička a mě se nad mými prvními obrazy v sázavské krajině chtělo a to doslova brečet.Trvalo mi pět let, než jsem dokázala uchopit motiv v krajině.
V tu dobu můj manžel pracoval v Kavalieru v Sázavě s otcem Michala Viewegha, kterému v té době bylo asi 11let. S jeho matkou Slávkou jsem kamarádila.
Začala jsem vystavovat v malých výstavních síních, dávat do Díla a bojovala jsem o průkazku – svobodné povolání. Asi 5x mě ko
mise Fondu výtvarných umění vyhodila, aby mě nakonec vzala po třech letech na milost. V tu dobu jsem nabídla své obrazy do galerie Talleres de Pintura v Buenos Aires. Galerista byl maďarský žid, ale protože studoval v Praze, uměl česky, což bylo moje štěstí. Obrazy jsem namalovala – lodě, města, kytice, postavy – ofotografovala a poslala nabídku panu Carlosovi Hahnovi. Vybrané jsem odvezla do Artcentra a čekala na honorář. Tak dokola asi čtyři roky, potom Carlos, kterého jsem nikdy neviděla živého – jednou jsme spolu mluvili telefonem – zemřel na rakovinu plic.Dodnes jsem mu vděčná, byla to taková škola přes oceán.
V osmdesátých letech začali můj atelier navštěvovat Japonci. Pan galerista Kenji Hirasawa měl zálibu ve zcela jiných obrazech nežli Argentinci. Velké pastózní obrazy se změnily na malé formáty. Ano, Japonci mají malé byty. Jinak mi poskytují obrovskou svobodu v tvoření, nijak mě neomezují a maluji pro japonské milovníky umění moc ráda dodnes.
mise Fondu výtvarných umění vyhodila, aby mě nakonec vzala po třech letech na milost. V tu dobu jsem nabídla své obrazy do galerie Talleres de Pintura v Buenos Aires. Galerista byl maďarský žid, ale protože studoval v Praze, uměl česky, což bylo moje štěstí. Obrazy jsem namalovala – lodě, města, kytice, postavy – ofotografovala a poslala nabídku panu Carlosovi Hahnovi. Vybrané jsem odvezla do Artcentra a čekala na honorář. Tak dokola asi čtyři roky, potom Carlos, kterého jsem nikdy neviděla živého – jednou jsme spolu mluvili telefonem – zemřel na rakovinu plic.Dodnes jsem mu vděčná, byla to taková škola přes oceán.V osmdesátých letech začali můj atelier navštěvovat Japonci. Pan galerista Kenji Hirasawa měl zálibu ve zcela jiných obrazech nežli Argentinci. Velké pastózní obrazy se změnily na malé formáty. Ano, Japonci mají malé byty. Jinak mi poskytují obrovskou svobodu v tvoření, nijak mě neomezují a maluji pro japonské milovníky umění moc ráda dodnes.
V roce 1999 jsem měla v Tokiu autorskou výstavu obrazů společně s prof.Ladislavem Leitgebem v Galerii Isetan Shinjuku.Téměř měsíční pobyt v Japonsku byl velice příjemná záležitost. Tou dobou jsem společně se svým manželem Pavlem Holejšovským a synem Davidem budovala malou továrnu na zrcadla. Firma prosperuje dodnes a jmenuje se Amirro s.r.o. V jejím čele dnes stojí i dcera Lucie.
V roce 2004 jsem dostala jako dárek od svého manžela Galerii Amirro v Počernicích, kde vystavuji svoje obrazy a obrazy svých přátel jako je F.Ringo Čech, Olga Vyleťalová, Jiří Chadima, prof.Ladislav Leitgeb.
V galerii proběhly i výstavy umělců: Karla Sládka, Magdaleny Křesťanové, Josefa Vyleťala, Miloše Pošara a fotografa Kamila Voděry.
Chci říci, že malovat obrazy, je jako vytvářet si svůj vlastní svět, je to jiné vidění života a barvy mi skýtají úžasnou svobodu. Miluji motivy lodí, měst a slunce – ale bez diváka, někdy nadšeného, jindy tvrdého kritika by moje malování ztratilo smysl. Obraz totiž přináší radost dvakrát – jednou když malíř bojuje a vyhraje tvůrčí zápas a podruhé, když divák přistoupí k obrazu a objeví kouzlo v něm ukryté, malířův vzkaz.
V galerii proběhly i výstavy umělců: Karla Sládka, Magdaleny Křesťanové, Josefa Vyleťala, Miloše Pošara a fotografa Kamila Voděry.
Chci říci, že malovat obrazy, je jako vytvářet si svůj vlastní svět, je to jiné vidění života a barvy mi skýtají úžasnou svobodu. Miluji motivy lodí, měst a slunce – ale bez diváka, někdy nadšeného, jindy tvrdého kritika by moje malování ztratilo smysl. Obraz totiž přináší radost dvakrát – jednou když malíř bojuje a vyhraje tvůrčí zápas a podruhé, když divák přistoupí k obrazu a objeví kouzlo v něm ukryté, malířův vzkaz.
Vaše Zdeňka