Konce a začátky

Něco začíná a jiné končí. Měla jsem kouzelný konec roku 2008. Hezké vánoční svátky v novém domě, který mimochodem velmi miluji. Žiju v něm s manželem, pejskem Pipinou, kterou jsme počátkem roku našli rozlámanou v příkopě a musel nám ji pan doktor Dominik Vlach spravit a sešroubovat ji pánev, čtyřma kočkami, kterým Pipina vládne železnou rukou – i když je nejmenší z nich – a v jezírku vedle terasy plave hejno ryb s kterými se v létě koupeme. Dům jsme s panem architektem vymýšleli rok a má duši. Někdy v létě, když nemůžu v noci spát, chodím bosá po terase a hladím cihly,  kterými je dům obložený a které jsou ještě teplé od slunce a říkám si, že v tomhle domě jednou chci umřít. Jeho velká okna na mě mrkají a jako by říkaly, že to ještě dlouho nebude, že si ten krásný dům musím užít.

Už jsem v něm prožila druhé Vánoce a musím říci, že letos byly jako z pohádky.

Už dlouho jsem říkala, že si koupím pravé perly. Chodila jsem do drahých obchodů na Příkopech a pozorovala jsem různé šňůry perel. Zjistila jsem, že perly jsou drahé a hodně drahé, černé, růžové,bílé nebo mořské či říční. Dívala jsem se na ty zázraky přírody a přemýšlela o tom, že si těmi perlami osladím příchod do důchodu. Chtěla jsem napsat do starobního, jak zní formulář, ale nakonec jsem to ošklivé slovo vymazala. Pomalu jsem se odhodlávala k tomu přijít do toho nóbl obchodu s elegantními prodavačkami a nahlas říci: Dejte mi prosím tuto šňůru perel. Nějak jsem se pořád nemohla odhodlat a tak jsem koupi odkládala a těšila se na ten úžasný okamžik.

Pod stromečkem – chci předeslat, že mám dvě hodné děti a dárky si dáváme – jsme si předávali zabalené tajuplné balíčky a taky moje dcera Lucie mi podala  dárek. Lucie je žena v nejlepších letech, je jí třicetšest. Je to klidná a chytrá Vodnářka s pohodovým pohledem na život. Vzala jsem balíček a rozbalila,v modré krabičce bylo cosi zabaleného v hedvábném bílém šátečku. Pořád ještě mě nic nenapadlo, se zájmem jsem si v duchu říkala, co to bude. Potom jsem šátek rozbalila…. V mojí dlani ležela šňůra krásných japonských perel…

Oněměla jsem, podívala jsem se na Lucii. Pásla se na mém úžasu, znova jsem se podívala na perly a nevěděla jsem co se říká, když vám dcera dá to, co jste neměla odvahu si koupit sama. Řekla jsem samozřejmě děkuji, ale na ten moment nikdy nezapomenu. Perly nosím a mám je ráda.

Tak to bylo moje hezké překvapení a teď jsem ještě měla slavit narozeniny, které mám v první polovině ledna. Sezvala jsem moje nejbližší přátelé, bylo by jich asi dvacet. Objednala jsem občerstvení a těšila se. Razím zásadu, že máš-li narozeniny a nechceš, aby na tebe lidičky zapomněli, udělej oslavu a pozvi je. Dva dny před dnem D jsem dostala SMS, že jeden z mých dobrých přátel vjel moc rychle do zatáčky a nebyl přivázaný…. na místě ho křísili půl hodiny, ale on …zemřel. Jel jenom pár kilometrů pro manželku k autobusu. Ani u sebe neměl mobil. Na jeho ženu u autobusu čekali dva policisté, aby ji sdělili smutnou zprávu. Konec, smrt si sáhla vedle mě. Jeho modré oči mi pořád tanuly na mysli. Měli jsme ho s manželem rádi. Jeho žena Markéta, pes, dům, včely…všechno zůstalo opuštěné, jen tak si odskočil do vedlejší vesnice.