Jaroslav Holoubek 80
Jaroslav Holoubek Mladá Fronta 1980
KOZOROH A RYBY, OBJEVENÍ LIDÉ
Sandály klapou po schodech, za okny se propadavá židovský hřbitov, kroky Tě vedou výš a výš. U korun stromů jsou dveře a na lístku nápis: Jsem v rámovně. Kolébka, postel, stůl, hůl, rakev, rám – dřevo nás podivně spoutává. A za dveřmi obrazy ZDEŇKY HOLEJŠOVSKÉ. Barevné krajiny bez lidí, poslední chalupy vesnic, kytice, pár portrétů. Oleje bez výkřiků a strmých stoupání, spíše pozvánky do krajin malířčina srdce. Daleko od počítačů přerůstá víra ve vítězství radosti nad skepsí v hluboké přesvědčení.
Někteří lidé o ní říkají, že je sebevědomá. Je hezká a naivní. Romantická. Ctižádost sedí na jedné misce se skromností a úporností, s níž jeden obraz přemalovává desetkrát. Nikdy nepamatovala na zadní kolečka, o škole si myslela, že jí bere co je v ní nejvlastnějšího, o komisi v Díle, že je boží a nepřijaté obrazy vyhodila.
Z životopisu je patrné určující setkání s tímto světem ve znamení kozoroha v roce 1950 pod loupežnickým hradem Střekov. Severočeská krajina je nejkrásnější v kopcích a v Labi. Prvními kamarády byli cikáni, s nimi se naučila pískat kudlu. Přesto záviděla hubeným a bledým dívkám. Když se čas navršil, postavila se za pult v masném krámě a učila se v pohledech zákazníků porozumět lidským chutím. Mávnutí sekyrou, tmavá červeň, škvaření tuku a průhled do dvora. Někde tam uvnitř obrazů je tušit mužskou sílu.
Teprve tisící verš o jedné ženě nás může překvapit.
Ve skicáku se objevují krajiny z francouzské Provance, z Dánska, z Jugoslávie. Jakoby průpravné cviky k důvěrnému prstokladu české krajiny. Obrázky se vzdávají do světa, obdivují je Japonci, jejich něha se líbí protinožcům. Zvláštní smutek a stesk v jejich krajinách je pro chvíle, když člověk zrovna nemá chuť si zpívat, smát se nebo řvát. Ale nejsou ani pro neslané nemastné lidičky, jímž se buď všechno líbí nebo nelíbí nic. Po několika skupinových výstavách a samostatné v pražském Gongu ke spartakiádě 1980, rozvěšují letos v některých síních jenom její obrazy. V květnu už podruhé v klubu v Michalské v Praze, od poloviny srpna do konce září v Rožmberském domě v Soběslavi.
Proti mužům stojí v nevýhodě, kumštýřka a matka dvou dětí; co zůstane jen na poloviční cestě? Poper se holčičko, se životem, jedno podepře druhé. Bez rodiny by byla osamělá. Vrací se k van Goghovi pro jeho prostotu a sílu, ze které se nedá nic ukrást. Stane se, že ztrácí víru v sebe samu, že ještě něco umí. Po dovolené je vzteklá, že už tři dny nemalovala. A znovu barva na botách a v obličeji, a do domku v sázavském Budíně vstupují pole a dálky. Domek je jako malý úřad pro kartografii lidského citu a vycházejí z něho podrobné speciálky české krajiny. Nedaleko odtud maloval Špála kdysi své tunely.
Jaroslav Holoubek
