Left img 04

Argentina

tl_files/nadpisy/nadpis-postrehy.jpg

 

 

Argentina!                           galerie z cesty je zde 

Cesta po Argentině mě nezklamala. Krásné růžové hory Andy si mě ihned podmanily a tisíce stád po krajině – 360km krávy, krávy a krávy. Viděla jsem skot, který se plavil v říčce, kde kvetly kosatce, stádo telátek, která byla velmi zvědavá. Krásná byla stáda koní. Nebezpečný byl oslík, který bez rozhlédnutí vběhl před naše auto a jen štěstí, že jsme se o vlas minuli. Příroda je v Argentině monumentální, krásná, přišlo jaro, vše kvetlo. Malá městečka a mezi nimi stáda dobytka. Gaučové na koních a okolo nich jejich psi. Viděla jsem kaktusy velké jako u nás stromy, poseté žlutými květy.

 

Ujeli jsme 3500km. Denně v jiném hotelu. A k večeři stejky. Lidé byli vesměs milí. Na ulicích běhalo spousta toulavých psů. Hlavně velká plemena. Nosila jsem jim zbytky od večeře a krvácelo mi nad nimi srdce, někteří byli opravdu nádherní a všichni hodní, jídlo jsem jim dávala z ruky.

Buenos Aires jsem si zamilovala hned. Krásné, čisté velké město s vlídnými obyvateli, udržovanými parky. Muži se chovají k ženám galantně. Na večeři se chodí kolem 21 hodiny. Našla jsem svoji Galerii Talleres de Pintura v Paraqwayské ulici, kam jsem před 40 ti lety posílala obrazy. Již to není galerie, je to kancelář. Nostalgicky jsem postála u výlohy. Tudy chodil Carlos Hahn, můj první galerista.

 

Večer jsem u oken hotelu President pozorovala barevné divadlo projíždějících aut ve čtyřech pruzích na ulici. Reklamy všude. Terásky na domech a jejich obyvatelé. Někde v těch domech visí moje obrazy a žijí svůj vlastní život. Jsem ráda, že jsem mohla poznat Argentinu.

Poslední dny jsme odpluly lodí do Urugwaye, do Montevidea. Město je o mnoho chudší a ušmudlané. Tolik jsem se na něj těšila. Procházeli jsme se po parku, zašli do kavárničky, vše bylo tak přívětivé. Potom jsme s kopce zahlídli moře a lodě. Pustili jsme se ulicí k moři. Byla to ošuntělá, málo obydlená ulice. Parta chlapů tam spravovala motorku, hoch nesl ulovenou zakrvácenou rybu… došli jsme na promenádu k moři a já vyndala z batohu  foťák, abych si zvěčnila lodě. Okolo chodili lidé, rodinka, pán seděl na zídce a četl noviny, rybáři chytali ryby. Na nedalekém hřišti hráli fotbal. Bylo krásné odpoledne.

 

Otočila jsem se od moře a přemýšlela, kudy půjdeme do hotelu. Směrem ke mě šel rychlým krokem hoch, asi student. Prohlídla jsem si ho. Čistě oblečený, kšiltovku, batůžek. Otočila jsem se opět na moře, červená nákladní loď byla zase o něco blíže.  Vtom jsem ucítila, jak mi někdo rve batoh ze zad. Chytla jsem za kšandy,  držela a volala Pavla o pomoc. Stál kousek ode mě. Než se stačil otočit, „student“ mi urval batoh ze zad, mě zůstaly v ruce kšandy a útočník už běžel k silnici, tam na něho čekal komplic na motorce a ujížděli. Pavel se za ním rozeběhl, ale neměl šanci. Já běžela za Pavlem. Zastavili jsme se na kraji té ulice co jsme přišli. Koukali jsme na sebe a já říkám: Pavle, měla jsem tam všechno! Mimochodem i slušnou částku peněz. Zůstal mi ale fotoaparát se všemi fotografiemi z celé Argentiny.

Otřesená se dívám na Pavla a vidím, jak se z protější strany ulice odlepil chlápek a běžel směrem k nám. Naivně jsem si myslela, že asi pomoct. Chlápek chytil za Pavlův batoh, který měl přes rameno a rval mu ho z ramen. Chvíli zápasili, přidala jsem se. Batoh měl lepší popruhy než můj a vydržel, jen karabinka se trochu natáhla. Zloděj nepochodil a tak odběhl, to už jsem si myslela, že se svět zbláznil… a v tom přijíždí policejní auto. Zamávala jsem popruhama z batohu a už nás nakládali. Jinak živí bychom asi nevyvázli.

 

Na policejní stanici bylo asi 7 policistů a všichni měli neprůstřelné vesty! Sepsali jsme protokol a já bez peněz, bez pasu, bez platební karty, letenky a palubních lístků!!

 

Na lodi mě zachránil mladý celník Argentinec – Urugwayský celník, padesátník s obarvenými vlasy, mě nechtěl na loď pustit, neměla jsem nic než protokol od policie a to mu nestačilo. Už jsem se viděla v místním vězení. Ale mladý celník řekl, co tu se mnou budou dělat, další den je svátek a v Montevideu není česká ambasáda. My si ji vezmeme –jak jsem mu byla vděčná, prostě mě bafnul za ruku a odvedl na loď, to bylo již argentinské území. Tam jsem si teprve oddychla.

Za dva dny nám letělo letadlo domů a do té doby mi na naší ambasádě vystavili náhradní pas. Dva měsíce poté jsem si večer v hlavě  přehrávala přepadení v Montevideu a přemýšlela, co bylo špatně.

Na Argentinu a Argentince nedám dopustit, ale Montevideo budu malovat už jen černou barvou! A Urugwayi jsem vypověděla válku. Urugway pojedu už jenom dobývat!